Tajemství za clonou černých vlasů - Zakřiknutá

Jakmile se ocitli v Snapeově bytě, Anna zavrávorala a poněkud neohrabaně spadla na zem. Snape se na ni úkosem zadíval. Když se neměla k stání už delší chvíli, popadl ji a prostě ji postavil na nohy.
"Jak ti říkají?" zeptal se jí.
"A-A-Anna..." zajíkla se. Měla z toho muže strach. Ona vlastně měla strach z kohokoliv...
"A dál? Příjmení?"
"Anna O'Harra," kvíkla.
"Skvělé. Já jsem Severus Snape."
Podal jí ruku. Váhavě se jí chytla.
"Ne, takhle ne, Anno. Když se s někým seznámíš, tak si podáte ruce. Takhle. A vždy pravou," opravoval ji hned Severus. Anna ho poslechla.
"Skvělé. Máš hlad?"
Mlčky přikývne. Pořád se na něj dívá jako na zjevení, co se ji chystá každou chvíli sežrat.
"Nemusíš se bát."
Dívala se na něj se zakloněnou hlavou. Nic jiného ji ani nezbývalo, když mu sahala sotva po boky. Radši si klekl. Dítě uhnulo očima, když se jejich pohledy střetly.
S tebou bude těžké pořízení, Anno.
"Matka ti už říkala, že jsem tvůj otec," odtušil Snape. Jen kývne hlavou, nespouští z něj oči.
"Asi si budeme muset na sebe nejdřív zvyknout."
Znovu tiché přikývnutí.

* * *

Spaní vyřešili jednoduše. Severus gentlemansky vyklidil svoji postel s tím, ať si tam zatím spí Anna, než si najdou nějaký nový byt. Pak ji poslal spát (což bylo hned, jak se donimrala ve večeři) a sám si lehnul na pohovku.
Přemýšlel.
Prázdniny za tři dny končí a on se bude muset vrátit do Bradavic. Někdy litoval, že to místo učitele lektvarů vzal. Ti tupci, které musel učit, nebyli schopní pochopit složitost a náročnost jeho předmětu. Bylo to frustrující, pokoušet se jim vysvětlit něco, na co jejich malé mozečky nestačily.
Bude se muset vrátit do Bradavic...
Co s Annou?
Vstal. Chvíli se přehraboval v papírech ležících na stole. Pak konečně našel nějaký prázdný. Vzal pero a začal psát.

Brumbále,
potřebuji s Vámi co nejdříve mluvit. Stavte se, prosím, zítra u mne v bytě. Budu po celý den doma.
Snape

Otevřel kotec se sovou. Přivázal jí dopis k noze a vysvětlil jí, komu je určen. Pak ji vypustil ven a sledoval ptáka mířícího vzdušnou čarou směrem k Bradavicím.

Z ložnice se ozvalo tiché zasténání přecházející v tlumený pláč. Unaveně se doplahočil ke dveřím a pozoroval Annu, jak schoulená do klubíčka brečí.
Strávit první rok života ve společnosti Patricka O'Harry by poznamenalo každého, pomyslel si Snape zachmuřeně.
"Anno?"
Vyděšeně se na něj podívala a potlačila další vzlyknutí.
Já ho vzbudila... a teď mě bude bít...
"Co se stalo? Lumos."
Pokojem se rozlilo bledé světlo.
"N-nic."
"To vidím," poznamenal. Pak si sedl na okraj postele. Jemně se dotkl podlitin na tváři. Dívka sykla bolestí. Přitiskl k nim hůlku a tiše zamumlal hojící zaklínadlo. Modřiny zmizely.
"A jsou pryč."
"Dě-děkuju, pa-pane," zakoktala. Chtít po ní oslovení "otče" nebo "tati" je asi trochu moc.
"Spi už. Nox."
A byla zase tma.

* * *

A bylo ráno.
Zrovna si četl a upíjel kávu, když se ozvalo tiché plesknutí. Někdo se sem přenesl. Odložil knihu a ohlédl se.
Za ním stál Brumbál.
"Dobré ráno."
"Dobré ráno, Severusi. Něco naléhavého?"
"Ano, pane řediteli. Prosím, posaďte se," řekl Snape a gestem ukázal na další křeslo. Brumbál se pohodlně usadil a zvědavě pohlédl na mladšího muže.
"Co jste potřeboval, Severusi?"
"Chtěl jsem se vás zeptat... jestli není možné, aby se mnou v Bradavicích po dobu školního roku bydlela moje dcera."
"Vaše- vaše dcera?" zarazil se starý čaroděj. Tohle bylo opravdu... nečekané.
"Ano. Sám jsem se to dozvěděl teprve před dvěma dny. Její matka mi ji svěřila do opatrování," vysvětlil stručně Severus. Detaily raději vynechal. Brumbál si zamyšleně prohrábl plnovous.
"Myslím, že by to snad šlo. Záleží na tom, kolik jí je," řekl po chvíli.
"Jsou jí čtyři roky."
Brumbál povytáhl obočí. Diskrétně se neptal, kde k ní přišel.
"Je doma?" zajímal se.
"Hned ji zavolám... Anno?"
Zavrzaly dveře a zpoza nich vykoukla drobná černovlasá bytůstka s křídově bledým obličejem. Vrhla nervózní modrozelený pohled na starce.
"Pojď sem, Anno," vyzval ji její... otec? Váhavě předstoupila před dva kouzelníky. Dívala se přitom do země.
"Jak se jmenujete, mladá dámo?" zeptal se veselým tónem Brumbál. V Anně by se krve nedořezalo. Jako by nebyla schopná mluvit, jako by jí někdo vyřízl jazyk. Stáhlo se jí hrdlo a nemohla ze sebe vydat ani hlásku.
"Je v pořádku, Severusi? Je jako-"
"-Jako by byla uřknutá," doplnil Snape. "Myslím, že příjmení O'Harra mluví za vše."
"Snad tím nechcete říct... že je to..."
"Je to jejich vnučka. Žila u nich do svých dvou let, než je zavřeli. Dokážu si představit, jak to asi vypadalo. "
"Nebohé dítě..." vydechl šokovaně Brumbál. Pak se konečně obrátil k dívce. "Přisedni si k nám, Anno." Holčička poněkud ztuhle poslechla.
"Jmenuji se Albus Brumbál a jsem ředitelem školy v Bradavicích. Myslím, že až budeš dost velká, tak tam taky budeš chodit," usmál se na ni mile. Vlídnost se minula účinkem. Anna stále civěla tiše před sebe do prázdna.
"Asi bude bydlet se mnou v mých komnatách," přemýšlel nahlas Snape.
"Bude to tak lepší," přikývl Brumbál. "Aspoň si zvykne."
"Snad."

* * *

"Ty malej spratku!!! Přestaň už konečvě řvát!! CRUCIO!!"

Podivné nafialovělé světlo a pak příšerná nesnesitelná bolest. Na kratičký okamžik zahlédne vzteky zrůzněnou tvář svého dědečka.

* * *
Probudila se s mučivým výkřikem do tmy.
"Pššt... Anno, klid... Neboj se... Nic se ti nestane," šeptá někdo. Ten hlas zná.
Objímá ji. A to pevné, teplé sevření v pažích už není vězení. Naopak. Spíš jako ochraná zeď před vnějším světem.
Nic se ti nestane.
Poprvé v životě téhle větě uvěřila.
Nic se ti nestane.
A slibuješ?
Vážně?
Přitulila se k jeho kostnatému tělu a schovala si tvář v záhybech jeho hábitu.
* * *
Severus zrovna zkoušel proniknout do dceřiny mysli, když spala. Zděsil se.
Tolik vzpomínek na mučení v hlavě čtyřletého dítěte.
A pak začala křičet jako zvíře v agonii. Skoro instinktivně ji objal, aby se uklidnila.
Jako by v ní něco roztálo. Přestala plakat a - k Severusově překvapení - se k němu stulila.
Netušil co dál a tak ji držel dál ve svém náručí, než konečně usnula.

* * *

"Vstávej, Anno!!" rozlehl se bytem Snapeův hluboký hlas. Nešel přeslechnout a dívka se neochotně vyhrabávala zpod deky. "Dělej, oblékni se," přikázal a hodil jí na postel oblečení. Trochu neohrabaně se převlékla z vytahaného trička sloužícího jako noční košile do bleděmodrých džínsů a košilky.

"Jdeme nakupovat na Příčné," oznámil jí. "Nemám celý den na to, abych čekal než se nazuješ, Anno."

Nakrčila čílko soustředěním. Máire se nikdy neobtěžovala s tím, aby ji naučila zavazovat si tkaničky. Po chvilce na to přišla sama. Postavila se na nohy a vrhla nervózní pohled na Snapea.

"Skvělé. Rychle se najez, snídani už máš na stole."

Jistě... jistě... Nějak do sebe vpravila teplou ovesnou kaši. I když měla hlad, nedokázala do sebe vměstnat víc než pár hltů jídla. Odstrčila od sebe talíř a sledovala vysokého černovlasého muže, jak na ni netrpělivě čeká s hůlkou v ruce.

V Anně hrklo.

Zdržuju! Zdržuju!

A teď bude trest...

Nic se ti nestane. Řekl, že se mi nic nestane.
A já mu... věřím.

"Už... už jdu," zakoktala a drobnými krůčky došla k Snapeovi.

* * *

"Takže... kotlíky máme... nějaké hábity pro tebe taky... Hůlku... tady... Přísady... ano, jsou všechny..."
Inventuru nákupu provedl Severus velmi zběžně.
Na Příčné málem ztratil Annu. Nebylo to nic těžkého, ztratit se v davu kouzelníků honících se po potřebách do školy. Se zaklením se vydal hledat to zatracené děcko, přitom málem narazil na Weasleyovy. William Weasley si ho stihnul všimnout, soudě podle pozdravu, ve kterém se odráželka směsice úcty a strachu. Snape nepovažoval za vhodné odpovědět.
Tak kde ten prcek je...
No samozřejmě. U rohu ulice Obrtlé a vyděšeně civí na kolemjdoucí. Jak se tam jen ksakru mohla zatoulat?
* * *
"Já tě nemohla najít..." zaštkala Anna. Oslovení "Pane" a vykání přestala používat už před hodinou.
"Říkal jsem ti, že se mě máš držet," zavrčel.
"Já... já vím... ale... někdo do mě vrazil a ty už jsi byl pryč..."
"Dobrá... ale příště se aspoň ozvi, když mi nestačíš. A mimochodem... umíš už číst?"
"Ne. Ma... Máma mě to nikdy neučila," zavrtěla hlavou Anna.
"Tak to v Bradavicích napravíme."
Teprve pak si uvědomil, že s ním Anna normálně mluví.
* * *
Pravidla pobytu v Bradavicích byla jednoduchá. Nevycházet ze Snapeových komnat. Nikdo o ní nesměl vědět.

Snad proto, že Snape něco tušil. Čas od času ho bolelo to tetování na levé paži.
Snad proto, že Brumbál něco tušil.

Doufal, že jejich tušení je jen paranoia. Že se Pán zla nevrátí.

Byl špehem a zatraceně užitečným špehem. Mohl kdykoliv selhat a logicky by pak následovala pomsta. A co se tak mstít na té osůbce, na níž mu záleží?

* * *

Netrvalo příliš dlouho a Anna uměla číst plynuleji než leckterý student sedmého ročníku. Pro Severuse to bylo milé překvapení. Aspoň ta holka není blbá, klidně mohla být z toho zacházení retardovaná.

Další překvapení pro něj bylo, když se jednou vracel po vyučování do svých pokojů, spatřil Annu sedící na zemi s knihami kolem sebe a pilně cvičící zaklínadlo. Nevšimla si ho.
Chvíli ji sledoval, jak nemůže vyčarovat kouzlo kvůli jedné drobné chybičce. Sama od sebe na ni přišla a opravila se.
"Vanessa!" zvolala formuli. Na konci její hůlky se zhmotnil jakoby z dýmu duhově zbarvený motýl.
"Skvělé. Máš talent," ozval se konečně. Anna sebou cukla a ohlédla se po otci. Byla rudá jako rajče.

* * *

Severus vztekle prásknul dveřmi třídy a dlouhými kroky přešel ke katedře. Temným pohledem zpražil studenty v prvních řadách, kterí se pod tím náporem zděšeně přikrčili.

Čtvrtý ročník dostal v kombinaci Nebelvír-Mrzimor a zrovna bude muset strávit celé dvě hodiny zrovna s nimi. Bože. Co to byl za stupidní nápad dát k sobě kolej Ignorantů a kolej Idiotů?

"Připravte si kotlíky," zavrčel. Poplašeně ho poslechli.

"Dnes budete připravovat lektvar na odstraňování boláků z uřknutí. Upozorňuji vás, že na něm nelze nic zkazit, je to jen zvláštní zeleninová polévka. Jestli ale i tentokrát pan Shortman naprosto zničí suroviny tím, jak se bude pokoušet ten lektvar připravit, boláky mu přičaruju a na vlastní kůži si ověří funkčnost svého... výrobku. Totéž platí pro všechny. Je vám to jasné?"

Odpovědí mu bylo zamumlání studentů.

"To jsem si mohl myslet," řekl asi po půlhodině přípravy dryáku. "Shortmane, váš talent na lektvary nebere začátku... Dejte tam špetku drceného pískovce, ať to alespoň nevybouchne. Strhávám Mrzimoru deset bodů."

Učebnou se ozvalo nesouhlasné bručení, nikdo si ale netroufal protestovat nahlas.

"Někdo proti?" zeptal se nahlas. Nikdo. To jsem si mohl myslet. A prý že Mrzimor vybírá podle soudržnosti. Kecy.

* * *

"Tati?"

To byla další novinka. Začala mu tak říkat po dvou měsících v Bradavicích.

"Už to mám hotové... Podívej se."

No jistě. Před odchodem na vyučování řekl Anně, ať si vyzkouší několik lektvarů z učebnice pro čtvrtý ročník. Mezi nimi i ten, který před chvílí donutil vypít Shortmana. Nijak ho neudivovalo, že dceři se lektvar vyvedl stejně dobře jako premiantovi čtvrtého ročníku, Billovi Weasleymu.

"A naučila ses přivolávací kouzlo?" zeptal se.

"A....Accio polštář!" zamumlala Anna a mávla hůlkou v patřičném gestu. Polštář se jakoby líně nadzvedl a přelevitoval k dívce.

"Chce to ještě dopilovat, ale pro začátek to není špatné," poznamenal Snape kriticky. Anna skrčila čílko. "Ale... ale já se to učila celý den!" popotáhla.

"Já neříkám, že to děláš špatně. Říkám, že to potřebuješ ještě dopilovat. Studenti, kteří jsou o deset let starší než ty, většinou tohle zaklínadlo zvládnou až po třech dnech úmorného nácviku," řekl Severus a poklekl před ní. Odhrnul jí neposedný pramen vlasů z očí.

"A teď běž spát," řekl jí už mírnějším tónem. Anna mu věnovala jeden ze svých vzácných, plachých úsměvů. Objala ho kolem krku a...

... A políbila ho na tvář. Byla to vlhká, trochu uslintaná pusa...

"Dobrou noc, tati."

Severus Snape tam ještě chvíli konsternovaně klečel a civěl na dveře, než se konečně rozhodl jít opravit eseje.

* * *

Tento zaběhlý řád se jich držel po šest let. Šest dlouhých let, kdy Anna vyrůstala schovaná v komnatách nejobávanějšího profesora ve škole. Během šesti let se stala Anna strážkyní Severusových nejniternějších tajemství. Její otec si byl jistý, že si je nechá pro sebe.
Je to přece jeho dcera.
Rok od roku se v ní více a více poznával. Stejná gesta, stejná mimika. Stejný talent, stejný intelekt.
Učil ji. Z dlouhé chvíle, či kvůli Annině hladu po vědění. To nevěděl.
Rok od roku stejný řád.
Seřvat studenty, zchladit si žáhu při školních trestech, vrátit se do svých pokojů a tam v klidu rozmlouvat se svojí učenlivou vrbou. Dokonce ji začal učit i nitrozpyt a nitrobranu (to když ji našel v kabinetu, jak si se zvláštním leskem v očích pročítá neuvěřitelně velkou bichli o mentální magii)...
Pak se vrátit na dva měsíce do domu v Tkalcovské ulici a čekat na září.
Šestý rok nastala změna.
Vlastně očekávaná změna.
Dopis z Bradavic. Pro Annu.

1. Kapitola || 3. Kapitola

NovemberaHalloweenPodzimní odpoledne 1976Lacrima PuellaeMrzutý počátekZakřiknutáNevěstka